Pes přítel člověka...

  Byl nádherný. Kožich měl jako z vlny, chlupy dlouhé a jemné. Snad nějaký ovčácký pes, nevím. Lelkoval před prodejnou potravin, vyplazoval na kolemjdoucí jazyk a drbal se packou na boku. Nedalo mi to. Zeptal jsem se vysokého kluka, který stál vedle něho  jestli smím to krásné psisko pohladit.
"Pohlaďte si ho," kývnul "klidně."
Sklonil jsem se a zabořil prsty do huňatého kožichu. Pes zabručel a zakousnul se mi do boty.
"No no, malej," žďuchl jsem ho do čumáku a vytahal za uši. Pustil botu a místo ní mi žužlal levou ruku. Mlaskal při tom tak, že nás kluk začal se zájmem pozorovat.
"Jak se jmenuje?" ukázal jsem na psa.
"Co já vím," odfouknul kluk.
"No jak mu teda říkáš? " nedal jsem se odbýt.
"Nijak. Já ho neznám. Pohladil jsem ho jako teď vy asi před hodinou a od té doby se ho nemůžu zbavit. Všude courá za mnou."
"Aha," řekl jsem bystře a vyprostil ruku ze sevření psích zubů. Kluk rychle zmizel za rohem. Pes se okamžitě zvedl a postavil se mi k noze..
"Se mnou nemůžeš, kamaráde," řekl jsem a zatahal ho za ocas, abych ho naštval. Ale pes šel za mnou jako detektiv. Vstoupil jsem do drogérie. Pes věrně čekal venku.
"Kdepak tady máte zadní východ?" usmál jsem se na prodavačku. Poplašeně odběhla, pak něco šuškala vedoucímu, který hned zvedl sluchátko a někam telefonoval. Přitom mne pátravě sledoval očima. Raděj jsem rychle vyšel na ulici. Takhle to dál nejde, řekl jsem si a naskočil do tramvaje přesně, když se zavíraly dveře. Pes zůstal venku a škrábal tlapou po dveřích.
"Aby se vám pejsek neztratil," zamrkal na mne řidič, otevřel a počkal, až pes nastoupí. Posadil jsem se, pes mi důvěrně strčil hlavu do klína a spokojeně vrčel.
Vzápětí k nám přistoupila žena středních let a ukázala mi jakýsi odznak.
"Hezkej," pochválil jsem jí ho "ten má asi cenu."
"Nedělejte ze sebe hloupého," zamračila se, "a raději mi řekněte jestli má to zvíře košík."
Proč se nepodívá sama, pomyslel jsem si otráveně, ale nahlas jsem poznamenal: "Řekl bych, že nemá."
"Hmm, a víte, že žádný pes nesmí do tramvaje bez košíku?"
"Vím, ale ten pes to  to asi neví."
Žena stiskla rty. "Řekněte mi, jestli má aspoň lístek!"
Pokrčil jsem rameny. "Máš lístek?" zeptal jsem se ho.
"Žerty stranou. Tohle vás bude stát pětset korun!"
"Ale já s ním nemám nic společného," bráni jsem se, "já ani nevím, kam jede. Nemohla by jste ho vysadit, když nemá lístek?"
"Zaplaťte nebo vás vysadím oba!" hrozila žena.
"Tady je pětset korun," žekl jsem zdvořile. "Ale prosím vás, mohla by jste ho napřed pohladit?"
Štítivě natáhla ruku a dotkla se psího kožichu. Na příští stanici revizorka vystoupila. Pes se rychle zvedl a vyklouzl tiše za ní.....